„1918“ Perspektivy let 1939–1960 – Znovuzískání zničených státních celků a nevyvážené historické vzpomínání

1938/1939 přestaly oba 1918 založené státy existovat. Jak Rakousko, tak i německy osídlené hraniční oblasti Československa, se staly součástí třetí říše. Zbývající oblasti Čech a Moravy byly v rámci protektorátu hospodářsky vykořisťovány, staly se důležitým producentem zbraní a po válce měly být germanizovány.

Edvard Beneš založil v roce 1940 exilovou vládu, která podobně jako 1917/18 měla znovu připravit státní instituce. Exilová vláda pracovala úspešně na anulaci mnichovské dohody, tedy na získání předmnichovských hranic a připravovala vysídlení velkého počtu německého obyvatelstva. Československý odboj byl ve spojení s londýnskou vládou, která přes BBC mohla komunikovat s obyvatelstvem v protektorátu. Státní svátek se v této době stal důležitou manifestací státu bez teritoria.

Během války Rakousko nevytvořilo žádný politický orgán, který by byl srovnatelný s československou exilovou vládou, mělo ale štestí, že bez svého přímého přičinění, bylo v Moskevké deklaraci z roku 1943, označeno za první oběť nacistického Německa, čímž byl otevřen politický prostor pro dobu po válce. Rakouští politici poté nevyčekávali na ukončení války, ale vyhlásili již 27. dubna 1945 znovuzaložení Rakouské republiky. Karl Renner byl znovu rozhodujícím politickým činitelem, čímž mu připadá velká pocta dvojitého zakladatele republiky, která je jen zamlžena jeho oportunistickým komentářem o Anschlussu. Preferováním ústavy z roku 1920 podtrhoval koaliční začátek republiky. Brzy nato, po nátlaku ÖVP, podporované Adolfem Schärferem (SPÖ), byla přijata ústava z roku 1929 v jejím posledním znění z roku 1933/34.

Rozpory, které před rokem 1938, respektivě před 1934, znemožnovaly spolupráci sociálních demokratů a křesťansko sociální strany, se po válce znovu objevily i ve vztahu SPÖ a ÖVP. Obě strany se nemohly shodnout na vhodném státním svátku, což souviselo s obsazením země a pocity části obyvatel, kteří osvobození viděli jako porážku. Ve Vídni, která byla sociálně demokraticky řízená, byl zaveden 13. dubna Svátek osvobození. Se zvyšující se nespokojeností, s dlouho trvající dobou obsazení, přestal tento svátek seznávat pozitivní konotace. Proti tomu byl den znovuzískání suverenity vnímán jako „osvobození“ o to více a již 1956 se 26. říjen slavil jako „Den vlajky“. Tímto mělo být připomínáno příjmutí zákona o neutralitě jako prvního právního aktu znovu suvereního státu, ale v lidovém podvědomí zakotvil 25. říjen 1955 a sním spojený odchod posledního cizího vojáka z rakouského území. Po velkokoaličních vyjednáváních se Den vlajky stal v roce 1965 státním svátkem. 12. listopad, jako den založení státu, který byl obnoven ve stejných hranicích jako roku 1918 a v téže státní podobě jako 1945, nehrál v rakouském svátkovém kalendáři žádnou roli. Den založení repuliky byl oběmi velkými stranami slaven 1945 a ještě jednou k 30. výročí 1948, přičemž ÖVP si s „1918“ spojovala hlavně zánik monarchie, na jejíž tradice se odvolávala. Čím více se ÖVP od vzniku republiky vzdalovala, tím více jí mohla SPÖ reklamovat pro sebe, což znemožnovalo celorepublikový politický konsens ohledně oslav roku 1918. Poté co ÖVP zabránila v roce 1958 celostátním oslavám, byl 12. listopad slaven na půdě zemských rad společně SPÖ, KPÖ a FPÖ, přičemž KPÖ chápala „1918“ jako „zrazenou revoluci“.