„1918“ Perspektivy let 1960–1989 – „tisíce nitek výkladů“
V roce 1968, v době společenských změn a reforem, slavily obě republiky 50 let svého trvání, které obě republiky využily k reflexi významu tehdejších událostí. V ČSSR následovalo v době „normalizace“ vykleštění událostí roku 1918 z veřejného prostoru. Pro Rakousko byl rok 1978 a zacházení s tématikou založení státu důkazem liberalizace společnosti.
K 50. výročí založení republiky se v Rakousku ÖVP a SPÖ shodly na důležitosti této události a tím byla velkolepě slavěna. Je zajímavé, že dohoda se vydařila právě v době jednobarevné vlády ÖVP. Obě strany neposuzovaly roli monarchie či republiky, ale převzaly narativ úspěšné druhé republiky v kontrastu k nezdařenému vývoji republiky prvé.
Stranicko-politické konflikty týkající se 12. listopadu jako státního svátku byly zažehnány zavedením 26. října jako svátku nového. Do opozice k definici rakouského národa se postavila politická strana FPÖ, která tento kocept kritizovala. FPÖ by neměla problémy s 12. listopadem, ale instalaci rakouského národa brala jako historickou lež. (Friedrich Peter 1967), „výmysl“ (Otto Scrinci 1966) a konečně jako „zmetek“ (Jörg Haider 1988).
Tito představitelé národ definovali čistě jako etnickou příslušnost a německý národ vnímali jako kulturní a politickou elitu střední Evropy ve tradicích, které sahaly od národního liberalismu roku 1848 až po rasistický národní socialismus, přičemž národní zaměření v ideologickém smyslu národního socialismu a s ním spojená personální kontinuita v charakteru strany měly převahu.
Během rozhlasového rozhovoru oponuje historik Fritz Fellner žurnalistovi, který mu otázky klade se silně subtilním podtextem a používá tehdy typických stereotypů k otázce rozpadu monarchie a vzniku nových států ve střední Evropě. Jeho pozice je tímto v opozici k tehdy tradovaným narativům obou velkých lidových stran a jejich porovnávání první a druhé republiky. Fritz Fellner vidi důvod pro úspěch druhé republiky v akceptanci mírového pořádku po 1945, pořádku, který ve velmi podobné formě existoval již 1918. Tímto vidí hlavní důvod pro vypuknutí druhé světové války ne v mírovém pořádku po roce 1918, ale zcela opačně v jeho neakceptanci.
Po tom, co diskuse o dikci národa a založení státu byla po druhé světové válce posunuta, a i SPÖ od prosazování 12. listopadu jako svátku opustila, se prosadila dikce ve smyslu knihy Andicze z roku 1962 o „státě, který nikdo nechtěl“. Ve smyslu polarizace mezi první a druhou republikou bylo zapomenuto, že tato dikce vznikla v době národního socialismu a historie prvních 20 let republiky byla zkracována na populistickou frázi.
Během toho, co se na oficiální straně vzpomínkové kultury o vzniku republiky nic nového neobjevovalo, vznikala na poli orální historie a mediálně politické práce Ö1 nová vyprávění. Tak přineslo rozhlasové vysílání ku 60. výročí založení republiky v roce 1978, zatím nejméně tendenční přístup k roku 1918. Wolfgang Kos zde vytvořil velmi dobře rešeršovanou rozhlasovou sérii, která byla v 1960 a 1970 letech doplněna řadou rozhovorů s protagonisty první republiky. Mimo toho byly v rámci nového satirického rozhlasového pořadu „Guglhupf“, z 12. listopadu 1978, který následně každou neděli „servíroval“ nové pořady, přinášeny fejetony z doby první republiky.
Organizace vojska se stala jedním z nejdůležitějších úkolů nového státu, zvláště s ohledem na v říjnu/listopadu 1918 nejasnou příslušnost některých teritórií k nově vznikajícím státům. Důstojník generálního štábu Karl Bomemann a státní sekretář pro vojenské záležitosti Julius Deutsch vzpomínají: Bornemann popsal 1978 důležitý moment, sestavení vojska ze starých kádrů c. a k. vojsk. Tento koncept byl posléze zavržen a vzniklo vojsko miliční, popisuje Julius Deutsch.
Úplně jinačí vojenský aspekt popisuje v roce 1978 Johanna Lewandowska. Tehdy přesvědčená socialistka dodatečně litovala události, kterou popisovala ve svých vzpomínkách socialisté právě se vracejícím vojákům z válečných front, veřejně strhávali válečná vyznamenání. Podobný námět používá Anton Kuh. Také filmy z Vídně a Prahy ukazují, kolik mužů ještě delší dobu po válce používalo vojenské kabáty jako všední oblečení. Symbolika tedy nebyla spojována s uniformou, nýbrž s významenáními, které se na uniformách ještě nacházely nebo již ne.
Hilde Koplenig, v Praze narozená žurnalistka a doktorka historie, která se cítila do roku 1945 spojená s komunistickou stranou, popisuje ve svých vzpomínkách z roku 1973 ambivalenci roku 1918, kdy se na jedné straně radovala ze vzniku republiky a na druhé straně litovala, že se československým vznikem rozpadal společný stát.
Kurt Schuschnigg, kancléř autoritativního stavovského státu, který po roce 1945 prodělal jako úspěšný právník akademickou kariéru v USA a který v roce 1976 s určitou uvolňující distancí popisoval první republiku, kde zcela v křesťansko sociální tradici, poukazuje na dva negativní body: Zaprvé byla republika produktem mírových smluv a společenství národů. Zadruhé by monarchie bez vypuknutí první světové války existovala nadále.
Zcela odlišně argumentuje Viktor Matejka, komunistický radní vídeňské městské vlády pro oblast vzdělávání a důležitá osoba této doby, který koncept republiky jako státu, který nikdo nechtěl, odmítá. Skepci vůči novému státu vidí u tehdejších politických elit, většina obyvatel, ale podle něho vznik republiky přivýtala.
Višší význam získával vznik Československa v krizových obdobích vývoje komunistického režimu, přičemž se oficiální strana celou dobu snažila dostat její buržoazní podobu pod vlastní kontrolu. V době před pražským jarem to byla hlavně kritika hospodářského vývoje (Ota Šik, 1962), kdy se první republika stala měřítkem a vztažným bodem hospodářského vývoje a s tím spojenou kritikou plánovaného hospodaření.
Během „normalizace“ zůstalo jediným výdobytkem, v roce 1968 potlačeného a slovákem Alexandrem Dubčekem vedeného pražského jara, zřízení federace Čechů a Slováků. (Gustav Husák následoval na pozici generálního sekretáře strany teprve v dubnu 1969).
Federalizace byla korekturou konstruktu čechoslovakismu a jednoho státního lidu českoslovanského, který měl zajistit Čechům jasnou většinu v multietnickém státě. Po roce 1945 se tato politika stala zbytečnou, potom co národnostní menšiny byly značně zredukovány. V tomto kontextu začali slovenští političtí zástupci podtrhovat 30. říjen, jako den suvereního se přihlášení slovenských zástupců k českoslovenkému státu.
Proslov Alexandra Dubčeka k 50. výročí vzniku Československa , který pronesl několik týdnů po potlačení pražského jara, kdy ještě zastával pozici generálního sekretáře strany, spojuje centrální požadavky pražského jara s hlavními mezinárodními programovými body sovjetského komunismu. Při veškeré instrumentalizaci národních dějin je respekt Dubčeka pro první republiku, které se cítí jako historickému a socio-kulturnímu projektu zavázán, citelný.
Na rozdíl od „Stalinistické fáze“ bylo v době normalizace možné založení disidentské organizace, jako Charta 77. Tito disidenti vytvořili svými ideami a ve svých osobách jakýsi most mezi tradicemi první republiky a nově zřízeným demokratickým státem. Mnozí z nich, jako Jan Patočka či Václav Havel, pocházeli z významných a majetných rodin první republiky. Tito lidé netvořili ve vzduchoprázdnu a navazovali zcela programově na idee první republiky. Když Václav Havel 28. října 1990 mluví ve svém prvním proslovu ve znovu demokratickém státě o tisících nitkách, které 28. říjen 1990 spojují s 28. říjnem 1918, zcela jasně poukazuje na silnou historickou tradici první republiky. Mediálně existuje celá řada státem řízených dokumentů jako i velké množství osobních vzpomínek.
text: Georg Traska, překlad: Birgit Stransky, Mojmir Stransky
„Velká říjnová socialistická revoluce byla přímým vyzváním k osamostatnění a tím napomohla k vyhlášení Českoslovenka.“ (Viliema Šalgoviče, 1979)
„Lenin krásně řekl, že komunisté převezmou všechny tradice, které země před nimi již měla.“ (Antonín Vaněk, 1988).
