„1918“ Perspektivy let 1989–2018
„Sametová“ revoluce, rozdělení Československa na dva samostatné státy, vstoupení Rakouska do EU a následné přistoupení Slovenské a České republiky vytvořily nové perspektivy, které zakádání republik nejdříve spíše historizovaly..
Sametová revoluce roku 1989/90 ukončila v Československu komunistický režim. Jako jediný stát bývalého sovětského bloku mohlo Československo navazovat na demokratickou tradici, čímž byla myšlena první republika a ne několika málo let třetí republiky po druhé světové válce. První proslov Václava Havla k státnímu svátku již znovu svobodného státu z 28. října 1990 obnovil tradici, zároveň ale Václav Havel během proslovu poukazoval na nevyřešené otázky minulosti a aktuální problematiku konfederace Čechů a Slováků. Po rozdělení státu 1992/93 již nepřerušená tradice heroického si připomínání jeho založení, nebyla možná. Pro Čechy, pro které bylo založení státu centrální historickou událostí, hraje založení Československa nadále silnou roli, a proto 28. říjen zůstal státním svátkem. Nicméně z původního multietnického, multikulturního a mnohojazyčného prvorepublikového státu, nezůstalo skoro nic zachováno. Židé, kteří byli do roku 1938 chápani jako vlastní etnická skupina, byli ve velké většině vyvražděni národními socialisty. Ti, kteří přežili, opouštěli do roku 1948 zemi. Rusínské obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny se stalo součástí SSSR. Německé obyvatelstvo bylo 1945/46 vyhnáno. Slováci, kteří 1918 tvořili společně s Čechy státotvorný národ, a na jejich území žijící velká maďarská menšina byli poslední na dlouhé listině ztrát. Havel nelitoval jen rozdělení konfederace, ve které viděl jeho největší politický neúspěch, ale také jako první český vrcholný veřejný činitel poukázal na nespravedlnost vyhánění německého obyvatelstva na základě kolektivní viny. Kdo toto dělá, může „1918“ slavit jen se slzami v očích.
Konsens víceméně všech rakouských politických stran o Rakousku jako nechtěném státě, se stal natolik rozšířeným, že už ani nebyl rozeznáván jako rozsudek post-festum, ale zaměňován za všeobecné popisování první republiky. V 80. letech 20. století se zpracovávání role rakušanů během druhé světové války a didakticko-historické pojednávání o rakouském stereotypu první „oběti“ národního socialismu začalo měnit. Rok 1938 dominoval osmičková jubilea a rok 1918 silně zastinoval. V době vstupování Rakouska do EU 1995 a velká vlna rozšíření v roce 2004, se monarchie znovu dostala do zájmu politiků, kteří v ní viděli multietnický a multinárodní projekt, který EU předcházel. To se jevilo jako zajímavější než připomínání malého národního státu, jenž se jako koncept v rámci se rozšiřující EU měl stejně stát méně důležitým.
Všeobecně zůstvává v rakouské paměti doby poválečné ústavní a státoprávní význam vzniku rakouské republiky podceňován. Snaha o čistě pozitivní pojetí historie vedla k degradaci první republiky jako protipólu republiky druhé. 12. listopad by mohl být státním svátkem pro společnost, která se nedifinuje čistě heroisticko-pozitivisticky, ale jako osudové společenství dějinami spojeného státního národa, který funguje aktivně i pasivně v rámci působení na mezinárodní, evropské a globální úrovni. V roce 1945 bylo rozhodnuto příjmout s velko vděčností to s čím si ještě mnozí v roce 1918 nevěděli rady. Tu „stejnou“ republiku.
text: Georg Traska, překlad: Birgit Stransky, Mojmir Stransky
